Den se mi ráno jevil obyčejně. Kolem 12 hodiny jsem odešla do práce a byl jako každý jiný pracovní den. Po příchodu domů jsem šla pozdravit sestru a babičku na zahradu. Byla jsem sice dost unavená, ale i tak jsem jim pomohla posbírat popadaná jablka pod stromy, aby se mohla posekat tráva.

 

Při sbírání jsem přemýšlela, jak je to s tou krásnou zahradou. Jak mám být JÁ krásná jako zahrada. A najednou mi to docvaklo. Tak, jako je ta naše.  

Krásná ve skrytu. Snažit se odstraňovat, vše, co už je mrtvé a vrátit to zpět zemi. Sbírat shnilé jablka našich skutků, které se dobře schovávají v trávě. Nenechat plevel růst příliš dlouho, aby nepřerůstal, to, co růst má. Ty květy, co těší lidskou duši. Traviny, jemné jako polštáře, do kterých si lehnete a ony vás pohltí. Dát plody světu, až příjde pravý čas. Pořádně se připravit na špatné časy- naplnit duši krásným, abychom v době strádání a osamocení měli z čeho žít...

 

Někdy babička chtěla na zahradě pomáhat a já měla jiné věci na práci, ale ze solidarity jsem šla. Došlo mi, proč chtěla pomoct, není to pro rychlejší práci nebo pro její odpočinek, ale pro podílení. Její péče o zahradu je podílení na vývoji, na tom, jak kvete a plodí. To samé měla při našem narození a dětsví. Podílela se na naší výchově, na našem rozhodování a pomoc na zahradě je vlastně přejímání odpovědnosti. Chce, abychom se na svém vývoji už pracovali sami, abychom se naučili o sebe postarat.

 

Sestra sekala trávu a já se šla podívat na zahrádku, takové malinké políčko na ovoce a zeleninu. Překvapeně jsem zůstala hledět, kolik jahod se na konci srpna ještě urodilo. Jak krásně červené jahody jsou a jak dokonalé.

Dělávalo mi problém uvěřit, že Bůh se o mne opravdu stará, že se stará o každé svoje stvoření, ale pohled na ty rudé jahody mi dával důkaz, že to tak je, že mě miluje a stará se o mě ještě víc než o tu jahodu, že ta dokonalost, jakou se vyznačuje, chuť, barva,... ta je i ve mě. Dokonalost je v každém z nás a je ukryta v naší jedinečnosti. Osmnáct let se tohle snažím v sobě najít a nečekala jsem, že to přesvědčení, že jsem jedinečná příjde u nás doma. 

 

Je toho mnohem víc, co nám zahrada a starost o ní může ukázat, o čem je život. Stačí tam jít a sledovat ji