Máma. To slovo jsem nikdy nemohla říct. To slovo, je mi cizí, přitom tak blízké. Cítím, že je semnou spojené, ale nevím jak. Slyšela jsem ho tolikrát. Nějakou dobu mi v uších to slovo stále znělo . Jednou však utichlo. Po tichu přišel řev. Přišel pláč. Nechápala jsem, ale cítila to taky. Kopala jsem. Co to znamenalo?
Teď už to vím. Byl to pro mne konec. Ten den byl rozsudkem smrti mého života mezi lidmi. Rozhodli se beze mě. Myslela jsem, že nemají právo to udělat, ale asi mají. Mohou rozhodovat o mě. Mohou říct, ten nebude žít. Nemám peníze, tak jeho život nemá smysl. Raději ať nežije, než aby byl na takovém světě. Ten den, to o mě řekli, a tak mě zbavili možnosti prožít to s nimi. Pro sobeckost. Nemohla jsem poznat vodu, stromy, objetí, lásku, západ slunce, přátele, smutek i radost. Těžkosti. Ano, i těžkosti bych ráda prožila s nimi. Starosti, které kdyby přijali s láskou by jim dali smysl bytí. Ale pohodlnost zvítězila.
Lidé zavrhují zabíjení, ale když zabijí nenarozené, tak se nic neděje. Ještě to podporují. Možná jsem i ráda, že na takovém světě nemusím být, protože utrpení jaká si vzájemně způsobují jsou nelidská a hloupá. Myslí si, že válkou něco získají, že dokážou něco neskutečného. Však jen ztratí..bojem proti rozumu ztratí i svou důstojnost, kterou pokládali za nezničitelnou.
Stejně tak ztratil svou důstojnost i můj otec. Jmenuje se David. Ano, jako král David, který byl pomazaný a prohlášený za neporazitelného ztratil svou důstojnost pouhou iluzí o své velikosti. Myslí si, že je soběstačný a schopný žití bez někoho jiného. Jen si užívá. Kolikrát je otcem a ani to neví, kolik je takových jako já, co zavrhl. Měl by se styďět, ale nepociťuje ani trochu lítosti. Jen ženy litují setkání s ním. I má máma toho lituje. Myslela, že když si mě nenechá a poslechne ho, že s ní zůstane, ale mýlila se.
Se slzou v očích řekla "nechci ho". A já jen cítila konec. Něco mě táhlo pryč. Pryč z tepla a pohodlí do špinavého světa. Ale jen na chvíli, než mě poslali na uplně jiný svět bez bolesti a strachu.
Měla bych být ráda, že netrpím, bez zmatku, bez posměchu, bez všeho, co by mě trápilo.. ale nejsem. Chybí mi MÁMA. To něco, co se mi zdálo tak láskyplné a něžné. To něco, co mě odmítlo, ale já nejsem schopná to nemilovat. Byla jsem odsouzena k věčnému trestu jen slyšet její hlas, ale nevidět její tvář. Necítit její dlaň hladit mě po vlasech. Mám nutkání ptát se Boha: "Proč já?" On mi jen odpoví: " Protože tě miluji." Ano, miluje mne. Určitě mě ušetřil velkého utrpení v mém životě. Nemusím snášet ponižování ani stesk po otci , ale nedokážu to celým svým já příjmout, že nikdy neuvidím svou matku. Nikdy...